ONKOLOGIE www.onkologiecs.cz 108 MONOKLONÁLNÍ GAMAPATIE Sociální a psychické vlivy na průběh nemoci personálu. Profesor Jiří Vorlíček v tomto rozhovoru zdůraznil nutnost přiměřené empatie lékařů, pokud s nimi jejich pacienti mají být spokojeni, a zároveň si povzdechl nad postupným vytrácením empatie z medicíny (57). Podobouvýpověďmá článekdoc. Miroslava Světláka, přednostyÚstavpsychologie apsychosomatiky LFMasarykovy univerzity, a redaktorky Zdeňky Kovářové, vněmž autoři konstatují: „Přes všechenvědeckýpokrok se však zmedicíny ztrácí něco, co je fundamentální. Ztrácí se vědomí toho, žemedicína je v první řadě o setkání dvou lidských bytostí a teprve pak je vším ostatním“ (58). Ale i četnédalší článkypoukazují nanutnost uchování umění naslouchat a empaticky vnímat pacienty (59–61). A zvláště pak v onkologii (62). Od lékaře pacienti očekávají empatii, a pokud ji lékař má, tak je spokojenější jak lékař, tak i jeho pacienti, jak již v české literatuře opakovaně zaznělo (63, 64, 65). A důležité je, jak uvedla Jaroslava Sladká, pokud je empatie v medicíně, je méně chyb a jsou přesnější diagnózy (66). Lékař, který vnímá a chápe emoce pacienta, který má zájem a starost o pacienta, pozitivně ovlivňuje výsledek léčby. Stručně to charakterizuje přísloví: Slovo lékaře léčí. Slovo empatického lékaře je tou přidanou hodnotou, která posiluje účinek použité léčby (67). V medicínské literatuře lze nalézt četné publikace, jejichž autoři zkoumali vliv přítomnost či nepřítomnosti empatie lékařů na výsledek léčby. Autoři analýzy výsledků práce empatických a neempatických lékařů uvádějí, že pacienti s chřipkovými příznaky, kteří byli léčeni empatickými lékaři, měli pozitivní změny ve svém imunitním systému, což vedlo k tomu, že trvání příznaků bylo signifikantně kratší ve srovnání se skupinou léčenou lékaři, kteří byli hodnoceni jako málo empatičtí (68). Stejně tak u pacientů s diabetemmellitem byla popsána lepší kontrola glukózy a cholesterolu, pokud o ně pečovali lékaři s empatií, než v kontrolní skupině, jejíž ošetřující lékaři byli hodnoceni jako neempatičtí (69). Další analýza výsledků práce lékařů s dostatečnou a nedostatečnou empatií uvádí, že lékaři, kteří s empatií pečovali o své nemocné, byli méně často terčem stížností svých nemocných ve srovnání s druhou skupinou lékařů s nedostatečnou empatií (70). Povzbuzující empatická komunikace snižovala vnímání experimentálně navozené bolesti ve srovnání s neutrální či neempatickou komunikací (71–73). Míra vnímané bolesti totiž souvisí s aktuálním nastavením prahu pro bolest a toto nastavení výrazně ovlivňují psychické faktory. V literatuře je spousta publikací, klinických studií, jejichž autoři došli k závěru, že pro nemocné je empatický přístup lékaře velkýmpřínosem, zvláště v onkologii, ale také v chirurgii a samozřejmě u praktického lékaře (74–82). Humánní, empatický a starostlivý postoj k pacientovi se dle výše uvedenýchprací odráží na výsledku léčby. JeanDecety to vysvětluje tím, že lékař, který získá pacientovu důvěru, ujistí pacienta o svém zájmu pomoci mu a vyjádří sympatii k němu, zlepší subjektivní pocity pacienta, sníží tak míru jeho stresu, sníží aktivitu sympatického nervového systému a zvýší aktivituparasympatiku. Autonomní nervový systém je spojen s endokrinnímsystémem, a tenna tuto situaci reaguje uvolněnímoxytocinu. Oxytocin tlumí stres, stimuluje rozvíjení mezilidských vazeba vznik pocitudůvěry. Oxytocin jedůležitým faktoremovlivňujícímsociální interakce, snižujícímúroveň stresu a anxiety (83, 84). Metaanalýzu studií prokazujících, že chronický stres, psychická nepohoda a deprese zvyšují četnost autoimunitních i maligních nemocí, jsme již zveřejnili (85–87). A velmi pěkně je souvislost psychiky pacienta se somatickými nemocemi popsána v recentním článku nazvaném Duše jako imunomodulátor (88). Na souvislosti psychické zátěže a vzniku organického onemocnění upozorňoval Zdeněk Boleloucký již v sedmdesátých letech. Závěry celostátního sympózia (podzim 1978) na téma: Životní události a poruchy duševního a tělesného zdraví, shrnul v článku nazvaném Životní události jako rizikový faktor onemocnění (89). Konstatoval, že životní události společně s faktory biologickými a psychologickými působí jako spouštěcí mechanismus psychických i somatických chorob v souvislosti s tím, jak velkou intenzitu úsilí musí subjekt vynaložit, aby se vyrovnal s novou životní situací (89). Závěr Tyto práce dokazují, že nejen cytogenetické či molekulárně biologické prognostické markery ovlivňují prognózu, ale že značný vliv na prognózu mají emocionální a socioekonomické podmínky života nemocného. A to je důvod, proč je při plánování léčby třeba se zajímat o rodinné poměry onkologicky nemocného, o to, zda má v rodině potřebnou oporu pro zdárný průběh léčby, nebo zda je třeba plánovat léčby s vědomím, že v případě komplikací se dotyčné osobě dostatečné ze strany rodiny nedostane. Maligní onemocnění představuje zvýšenou zátěž pro udržení soudržnosti partnerského soužití. Pokud se partnerské soužití udrží, tak je výrazným pozitivním prognostickým faktorem pro dlouhodobé přežití v případě vzniku maligní nemoci. Lékaři se dnes lecky zbaběle schovávají za hradbu své odbornosti tvrzením, že oni jsou odborníci na tu či onu nemoc, a odmítají vnímat, jaké změny nemoc přivodí v lidské duši. Americká onkologická společnost před několika lety publikovala pro specialisty na maligní choroby doporučení, jak rozpoznávat a klasifikovat psychické problémy, kterémaligní nemoc u člověka indukuje, a včas tyto případy posílat ke specialistům na nemoci lidské duše. Obdobnou publikaci jsme připravili i pro české čtenáře ve spolupráci psychiatra, psychologa a klinického lékaře (90, 91). Správný empatický lékař by měl umět léčit nemoci, které spadají do jeho kompetence, ale také umět správně reagovat na psychické problémy, které jsou s maligní nemocí spojené, jak uvádí analýza optimálních vlastností lékaře (92). LITERATURA 1. Adam Z, Klimeš J, Pour L, et al. Maligní onemocnění, psychika a stres. Praha: Grada Publishing; 2019. 2. Klimeš J. Partneři a rozchody. Praha: Portál; 2013. 3. Popek V, Hönig K. Cancer and family: tasks and stress of relatives. Nervenarzt. 2015;86(3):266-273. 4. Yi JC, Syrjala KL. Anxiety and Depression in Cancer Survivors. Med Clin North Am. 2017;101(6):1099-1113. 5. Sprehn GC, Chambers JE, Saykin AJ, et al. Decreased cancer survival in individuals separated at time of diagnosis: critical period for cancer pathophysiology? Cancer. 2009;115(21):5108-5116. 6. Carlsen K, Dalton SO, Frederiksen K, et al. Are cancer survivors at an increased risk for divorce? A Danish cohort study. Eur J Cancer. 2007;43(14):2093-2099. 7. Laitala VS, Saarto T, Einiö EK, et al. Early-stage breast cancer
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=