Nemalobuněčný plicní karcinom (NSCLC) s mutací KRAS představuje nejčastější typ plicního tumoru se senzitivní mutací. Zároveň je mutace KRAS spojena se špatnou prognózou pacientů. Vyhlídky na delší přežití pacientů s metastatickým NSCLC s mutací KRAS proto nebyly dlouhou dobu dobré. Osud těchto nemocných se však v posledních letech dramaticky změnil. To především díky novým možnostem léčby - jednak imunoterapie a rovněž cílené léčby pomocí tyrosinkinázových inhibitorů pro bodovou mutaci KRAS G12C. Článek představuje možnosti cílené léčby pro druhou linii léčby a poukazuje i na srovnání s dříve užívanou chemoterapií. Rovněž jsou v textu zmíněny možnosti vzniku rezistence na cílenou léčbu. V neposlední řadě pak text popisuje i vyhlídky do blízké budoucnosti s rozšířením možností cílené léčby i mimo bodovou mutaci KRAS G12C.

Autoři popisují klinický případ pacientky s metastazujícím melanomem, u níž se v samém počátku cílené léčby enkorafenibem a binimetinibem objevila oční toxicita ve formě bilaterálního odloučení zevních vrstev sítnice. Subjektivní obtíže se zrakem odezněly do 2 měsíců a kontrolní OCT potvrdilo reparaci odloučení. Cílená léčba dabrafenibem a trametinibem v další linii léčby nevykázala příznaky oční toxicity. Diskutována je oční toxicita cílené léčby u melanomu, její typy, závažnost a mana­gement. Při každé návštěvě pacienta léčeného cílenou léčbou BRAF a MEK inhibitorem byl měl být pacient tázán na subjektivní obtíže se zrakem. Pro včasnou a správnou diagnostiku oční toxicity je nutná úzká spolupráce se specialistou v oboru oftalmologie.

Imunoterapie hraje v léčbě karcinomu plic nezastupitelnou roli. Její zařazení do léčebných algoritmů přispívá ke zlepšení přežívání pacientů s nemalobuněčným (NSCLC) i malobuněčným karcinomem plic (SCLC). Autorka rozebírá základní principy imunitního dohledu nad kancerogenezí, popisuje kontrolní body imunity a jejich ovlivnění check point inhibitory dostupnými v ČR. Jsou rozebírány jednotlivé indikace imunoterapie pro karcinom plic včetně praktických připomínek a schématu léčby 1. linie NSCLC.

Kazuistika popisuje případ pacientky, u které iniciální léčba imunoterapií a následně cílenou terapií byla spojena s limitovanou účinností. Následná léčba kombinací trifluridin-tipiracil + bevacizumab vedla k dlouhodobé stabilizaci onemocnění při uspokojivé kvalitě života, při níž dominuje laboratorní toxicita. Současně jsou diskutovány výsledky registrační studie Sunlight, efekt kombinované léčby v rámci jednotlivých podskupin, včetně dat z reálné praxe, které potvrzují klinicky významný benefit léčby pro předléčené pacienty s metastatickým onemocněním.

Tato práce se zabývá širokým polem možností léčby pacientů s nemalobuněčným plicním karcinomem (NSCLC) stadia III. Probírá možnosti operačních řešení, kde poukazuje na nezastupitelnou roli multidisciplinárního týmu zejména u pacientů s pozitivními lymfatickými uzlinami kategorie N2. V této oblasti diskutuje i možnosti neoadjuvantní/adjuvantní chemoterapie případně imunoterapie. Rovněž je probírána otázka pooperačního ozařování. U pacientů, kteří nejsou vhodní k resekčnímu výkonu, se poté práce zabývá důvody pro preferenci konkomitantní oproti sekvenční chemoradioterapii u únosných pacientů. Dále probírá přidání durvalumabu jako konsolidační léčby a i některé otázky spojené s imunoterapií v tomto kontextu. Poslední část je věnována cílené léčbě u pacientů s NSCLC stadia III, zejména pak studii s adjuvantním podáváním osimertinibu.

Protinádorová imunoterapie s využitím check-point inhibitorů přináší pacientům s NSCLC ve stadiu III významné zlepšení léčebných výsledků. Pro stanovení léčebné strategie ve stadiu III je nezbytné rozhodování multidisciplinárního týmu s co nejpřesnější definicí operabilních vs. inoperabilních případů. V případě inoperabilního stadia III je konsolidační léčba imunoterapií standardem s podmínkou exprese PD-L1 nad 1 %. Roční léčba po konkomitantní chemoradioterapii významně zvyšuje šanci na dlouhodobé přežití a bylo prokázáno také významné prodloužení doby do návratu nemoci. U inoperabilních a hraničně resekabilních pacientů jsou nyní v pokročilé fázi testování nové přístupy, jako je časná konkomitantní imuno-chemo-radioterapie nebo indukční léčba chemoimunoterapií před ozařováním s následnou imunokonsolidací. U inoperabilních pacientů s EGFR mutací je stále standardem konkomitantní chemoradioterapie, imunoterapie zde nepřináší prospěch, avšak okamžitě navazující cílená léčba osimertinibem významně snižuje riziko recidivy, zejména v mozku, a je pozorován trend k prodloužení přežití. U nezanedbatelné skupiny nemocných ve stadiu III, kteří jsou inoperabilní a nelze je ozářit radikální dávkou, je možností samostatná imunoterapie, zejména v případě vysoké exprese PD-L1.

Jedním z cílů paliativní péče je zajištění komfortu a zlepšení kvality života pacientů s nevyléčitelným onemocněním. Většina pozornosti bývá věnována zejména fyzickým symptomům, ale nesmíme zapomínat, že duševní zdraví pacienta hraje klíčovou roli v celkovém procesu péče. Úzkost, deprese a delirium patří mezi nejčastější psychické poruchy v paliativní péči a významně ovlivňují kvalitu života pacientů i jejich rodin. Tyto stavy jsou často nedostatečně rozpoznány nebo podhodnoceny, přestože efektivní intervence mohou výrazně zlepšit duševní i celkovou pohodu nemocných. V tomto přehledu jsou shrnuty základní charakteristiky jednotlivých poruch, jejich prevalence v kontextu paliativní medicíny, diagnostické výzvy a současné možnosti farmakologické i nefarmakologické léčby. Cílem je poskytnout stručné, prakticky využitelné informace pro zdravotníky se zájmem o oblast nemocniční paliativní a podpůrné péče. Vzhledem k rozsahu problematiky není cílem vyčerpávající a podrobný přehled.

Febrilní neutropenie představuje jednu z nejzávažnějších a nejčastějších akutních situací v onkologii. Je definována jako stav, při kterém u onkologického pacienta stoupne teplota nad 38 °C na více než 1 hodinu nebo stoupne 2× za 12 hodin nad 38 °C a zároveň je počet neutrofilů ≤ 0,5 × 10⁹/l, nebo pod 1,0 × 10⁹/l s předpokládaným dalším poklesem. Tyto infekce mají jednak tendenci probíhat velmi agresivně a neohraničeně a za druhé se objevují i méně časté infekce virové (např. CMV infekce) či mykotické. Představují proto značnou klinickou výzvu.

Hypersenzitivní lékové reakce jsou nečekanou komplikací onkologické léčby. Zhoršují kvalitu života pacienta a mohou jej ohrozit na životě. Dalším jejich negativním důsledkem je nutnost přerušení podávání první linie onkologické léčby a v lepším případě nahrazení léku stejně účinnou alternativou. V případě, že neexistuje stejně účinný lék, tak je jedinou možností, jak udržet pacienta na jeho primární léčbě, provedení desenzitizace. K úspěšnému a bezpečnému provedení desenzitizace je důležitá stratifikace rizika na základě znalosti fenotypu, endotypu a biomarkerů prodělané hypersenzitivní reakce a úzká spolupráce mezi onkologem a alergologem.

Cílem tohoto sdělení je poskytnout přehled dat s ohledem na kombinaci trifluridin-tipiracil + bevacizumab v rámci 3. linie léčby metastatického onemocnění. Jsou prezentovány hlavní výsledky registrační studie SUNLIGHT, aktuální metaanalýzy a podskupinové analýzy studie SUNLIGHT. Současně jsou diskutována i data z reálné klinické praxe, včetně výsledků vlastního souboru pacientů léčených touto kombinací.

Přes všeobecné pokroky systémové léčby solidních zhoubných nádorů v posledních desetiletích zůstávalo limitované stadium malobuněčného karcinomu plic jedním z nemnohých, u kterého nedošlo k implementaci novějších typů protinádorové terapie (imunoterapie nebo cílené léčby pomocí tyrozinkinázových inhibitorů) do terapeutického algoritmu. S tím, logicky, souvisel omezený progres v parametrech celkového přežití, resp. 5letého přežití pacientů. V současné době jsme svědky zavedení adjuvantní imunoterapie po absolvování chemoradioterapie v reálné klinické praxi pro limitované stadium malobuněčného karcinomu plic. Tato možnost byla dosažena na základě výs­ledků klinické studie ADRIATIC, v níž durvalumab (PD-L1 inhibitor) podávaný u pacientů po absolvování konkomitantní chemoradioterapie na bázi platiny, u kterých nedošlo po iniciální léčbě k progresi, prokázal statisticky signifikantní zlepšení v primárních cílových parametrech - doby do progrese a celkového přežití oproti kontrolnímu studijnímu rameni s placebem. Tato skutečnost byla reflektována regulačními úřady Evropské unie v únoru, resp. březnu 2025, které doporučily podání durvalumabu v této indikaci.

Česká kooperativní skupina pro nádory hlavy a krku (CHNCCG) uspořádala ve dnech 11.-12. října 2019 v Táboře zasedání s cílem dosáhnout mezioborového konsenzu v některých kontroverzních bodech, ve kterých není jednota v mezinárodní rovině. Výsledkem setkání jsou doporučení, která se týkají terminologie značení velikosti resekčních okrajů (definice termínů: negativní okraj, blízký okraj a pozitivní okraj) a převzetí terminologie reportování krčních disekcí podle mezinárodního doporučení International Head and Neck Scientific Group a vyšetřování HPV/p16 statusu u nádorů hlavy a krku.

Bazocelulárny karcinóm (basal cell carcinoma, BCC) je najčastejším kožným tumorom u jedincov so svetlou pokožkou s neustále narastajúcou celosvetovou incidenciou. Pacienti s BCC predstavujú narastajúcu záťaž pre systém zdravotnej starostlivosti, práve aj z dôvodu ich vysokého výskytu čím sa neustále zvyšujú náklady na poskytovanú zdravotnú starostlivosť. Je preto veľmi dôležité pracovať na neustálom zlepšovaní preventívnych programov venujúcich sa problematike a riešeniu rastúceho problému rakoviny kože.

Difúzní velkobuněčný B-lymfom (DLBCL) tvoří 40 % všech nehodgkinských lymfomů, a je prototypem agresivního lymfomu. Léčebným postupem v první linii byl dosud chemoimunoterapeutický režim R-CHOP (rituximab, cyklofosfamid, doxorubicin, vinkristin, prednison) s 60-70% šancí na dosažení dlouhodobé remise. Nově je v klinické praxi nahrazován režimem Pola-R-CHP (výměna vinkristinu za konjugát monoklonální protilátky a léčiva polatuzumab vedotin), který snižuje riziko relapsu a prodlužuje dobu do progrese u pacientů s nově diagnostikovaným DLBCL se středně vysokým a vysokým rizikem dle prognostického indexu IPI. Ve druhé linii je pro pacienty s časným relapsem do 12 měsíců od ukončení předchozí linie nejúčinnější metodou léčba buněčnou terapií pomocí CAR (chimérický antigenní receptor) T lymfocytů. U pozdních relapsů mladších pacientů do 65-75 let bez významných komorbidit nadále zůstává standardem léčby záchranný platinový chemoterapeutický režim s následnou konsolidací pomocí vysokodávkované chemoterapie a autologní transplantace kostní dřeně. Spektrum terapeutických možností třetí a další linie se neustále rozšiřuje, a kromě CAR T-cell terapie máme nyní k dispozici bispecifické protilátky a další cílenou léčbu. Díky tomuto pokroku se z původně paliativní léčby opakovaných relapsů DLBCL stává léčba s kurativním záměrem.

Monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS) je charakterizována přítomností monoklonálního imunoglobulinu (M-Ig) bez průkazu přítomnosti mnohočetného myelomu (MM), Waldenströmovy makroglobulinemie (WM), amyloidózy (AL), nebo příbuzných plazmocelulárních chorob. MGUS je přítomen přibližně u 3 % osoby > 70 let věku a asi v 1 % u osob starších než 50 let. V souboru sledovaném na Mayo Clinic stanovili riziko progrese 1 % ročně. Riziko trvalo po > 25 let po stabilní hladině M-Ig. Riziko vzniku MM, WM, nebo AL bylo zvýšeno 25×, 46× a  8,4×.  Koncentrace M-Ig, abnormální poměr koncentrace volných lehkých řetězců a přítomnost monoklonálního imunoglobulinu typu IgM (M-IgM) nebo typu IgA (M-IgA) představují rizikové faktory pro časnou progresi. Přítomnost monoklonálního imunoglobulinu v moči nebo snížení koncentrace nebylo rizikovým faktorem progrese MGUS.  Monoklonální gamapatie nejistého významu je možno členit na MGUS typu IgG, typu IgA a typu FLC, s rizikem transformace do MM a na MGUS typu IgM s rizikem transformace do MW. Poměrně vzácné jsou biklonální gamapatie, triklonální gamapatie, idiopatická Bence-Jonesova (light-chain) proteinurie a IgD MGUS. Monoklonální imunoglobulin je často nalézán u některých dalších nemocí, jako jsou lymfoproliferativní choroby, leukemie, získaná von Willebrandova choroba a u nemocí pojiv. Tvorba monoklonálního imunoglobulinu při MGUS je výsledkem přítomnosti malého a/nebo stabilního klonu plazmocytů, jeho přítomnost je v organismu zcela asymptomatická, ale pro výše uvedená rizika transformace vyžaduje jenom pravidelné monitorování, ale nikoliv léčbu.  Někdy ale, ačkoliv je populace plazmatických buněk klidná a početně nevelká, činí méně než 10 % všech jaderných buněk kostní dřeně, takže samotný počet plazmocytů by léčbu nevyžadoval, přesto tento početně malý klon neproliferujících plazmocytů způsobuje závažné poškození orgánů důsledkem toxického působení monoklonálního imunoglobulinu na organismus. Rozpoznávání těchto stavů je obtížné a tento typ poškození nemocného často nebývá ani léčen odpovídajícím způsobem, ačkoliv tito nemocní potřebují rychlou a specifickou intervenci pro zachování funkce poškozených orgánů a tkání. S cílem zlepšit diagnostiku a léčbu těchto chorobných stavů, v jejichž etiopatogenezi má zásadní roli monoklonální imunoglobulin, navrhli autoři z Mayo Clinic zastřešující termín Monoclonal Gammopathy of Clinical Significance MGCS neboli monoklonální gamapatii klinického významu a celé spektrum těchto patologických stavů rozdělili dle mechanismu tkáňového poškození. Zdůrazňují diverzitu těchto poruch, jejichž diagnostika a léčba vyžaduje multidisciplinární přístup. Pro léčbu se zde nabízejí dva možné přístupy. Prvním je totální eliminace klonu produkujícího monoklonální imunoglobulin, dosažení kompletní remise s negativním výsledkem imunofixační elektroforézy. Účinné kombinace obsahující daratumumab jsou asi optimální volbou léčby. Druhým možným léčebných způsobem pro četné formy tohoto poškození je pravidelné podávání imunomodulačních dávek nitrožilních imunoglobulinů (IVIGů), které mohou pomoci v případech, kdy se nepodaří zcela odstranit tvorbu toxického monoklonálního imunoglobulinu.

Článek přehledně seznamuje s problematikou posuzování zdravotního stavu pro účely příspěvku na zvláštní pomůcku a průka- zu osoby zdravotně postižené. Text je doplněn kazuistikou o posuzování zdravotního stavu pro účely průkazu OZP u muže se seminomem varlete. Autoři navrhují sjednotit posudková kritéria pro posuzování zdravotního stavu pro účely průkazu osoby zdravotně postižené a pro účely příspěvku na péči a tím zjednodušit a zrychlit posudkový proces. Dále navrhují pro zefektivnění posudkového procesu přenést posuzování zdravotního stavu pro účely přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku na odborné a praktické lékaře a tak celé řízení pro žadatele zjednodušit.

Léčba melanomu za posledních 12 let zaznamenala významný pokrok. Jejím základem je imunoterapie pomocí inhibitorů kontrolních bodů imunity tzv. check-point inhibitorů. Navzdory dlouhodobé terapeutické odpovědi, které lze dosáhnout, se u řady pacientů tato forma léčby potýká s nižší mírou terapeutických odpovědí a selháním i po úvodní dobré léčebné odpovědi. Tyto léčebné komplikace jsou předmětem řady studií, které se snaží zdokumentovat jednotlivé mechanismy jak primární, tak i sekundární rezistence na imunoterapii melanomu. V práci je ucelený popis soudobých znalostí o jednotlivých mechanismech rezistence na tuto formu léčby melanomu.

Monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS) je charakterizována přítomností monoklonálního imunoglobulinu (M-Ig) bez průkazu přítomnosti mnohočetného myelomu (MM), Waldenströmovy makroglobulinemie (WM), amyloidózy (AL), nebo příbuzných plazmocelulárních chorob. MGUS je přítomen přibližně u 3 % osoby > 70 let věku a asi v 1 % u osob starších než 50 let. V souboru sledovaném na Mayo Clinic stanovili riziko progrese 1 % ročně. Riziko trvalo po > 25 let po stabilní hladině M-Ig. Riziko vzniku MM, WM, nebo AL bylo zvýšeno 25×, 46× a  8,4×.  Koncentrace M-Ig, abnormální poměr koncentrace volných lehkých řetězců a přítomnost monoklonálního imunoglobulinu typu IgM (M-IgM) nebo typu IgA (M-IgA) představují rizikové faktory pro časnou progresi. Přítomnost monoklonálního imunoglobulinu v moči nebo snížení koncentrace nebylo rizikovým faktorem progrese MGUS.  Monoklonální gamapatie nejistého významu je možno členit na MGUS typu IgG, typu IgA a typu FLC, s rizikem transformace do MM a na MGUS typu IgM s rizikem transformace do MW. Poměrně vzácné jsou biklonální gamapatie, triklonální gamapatie, idiopatická Bence-Jonesova (light-chain) proteinurie a IgD MGUS. Monoklonální imunoglobulin je často nalézán u některých dalších nemocí, jako jsou lymfoproliferativní choroby, leukemie, získaná von Willebrandova choroba a u nemocí pojiv. Tvorba monoklonálního imunoglobulinu při MGUS je výsledkem přítomnosti malého a/nebo stabilního klonu plazmocytů, jeho přítomnost je v organismu zcela asymptomatická, ale pro výše uvedená rizika transformace vyžaduje jenom pravidelné monitorování, ale nikoliv léčbu.  Někdy ale, ačkoliv je populace plazmatických buněk klidná a početně nevelká, činí méně než 10 % všech jaderných buněk kostní dřeně, takže samotný počet plazmocytů by léčbu nevyžadoval, přesto tento početně malý klon neproliferujících plazmocytů způsobuje závažné poškození orgánů důsledkem toxického působení monoklonálního imunoglobulinu na organismus. Rozpoznávání těchto stavů je obtížné a tento typ poškození nemocného často nebývá ani léčen odpovídajícím způsobem, ačkoliv tito nemocní potřebují rychlou a specifickou intervenci pro zachování funkce poškozených orgánů a tkání. S cílem zlepšit diagnostiku a léčbu těchto chorobných stavů, v jejichž etiopatogenezi má zásadní roli monoklonální imunoglobulin, navrhli autoři z Mayo Clinic zastřešující termín Monoclonal Gammopathy of Clinical Significance MGCS neboli monoklonální gamapatii klinického významu a celé spektrum těchto patologických stavů rozdělili dle mechanismu tkáňového poškození. Zdůrazňují diverzitu těchto poruch, jejichž diagnostika a léčba vyžaduje multidisciplinární přístup. Pro léčbu se zde nabízejí dva možné přístupy. Prvním je totální eliminace klonu produkujícího monoklonální imunoglobulin, dosažení kompletní remise s negativním výsledkem imunofixační elektroforézy. Účinné kombinace obsahující daratumumab jsou asi optimální volbou léčby. Druhým možným léčebných způsobem pro četné formy tohoto poškození je pravidelné podávání imunomodulačních dávek nitrožilních imunoglobulinů (IVIGů), které mohou pomoci v případech, kdy se nepodaří zcela odstranit tvorbu toxického monoklonálního imunoglobulinu.

Antidepresiva představují základní a efektivní terapeutický přístup nejen v léčbě depresivních poruch, ale v rámci komedikace i v řadě jiných neuropsychiatrických onemocnění. V rámci tohoto přehledového článku jsou shrnuty nejčastější nežádoucí účinky nejčastěji používaných antidepresiv v České republice s ohledem na onkologické pacienty a jejich specifické potřeby a zranitelnost. Tyto nežádoucí účinky mají většinou zcela logické vysvětlení na základě jejich receptorového profilu, popř. farmakokinetiky. V tomto kontextu jsou sumarizovány i výhody a nevýhody těchto osmi vybraných nejběžněji používaných antidepresiv u onkologických pacientů především z pohledu snášenlivosti a jejich žádoucích i nežádoucích aditivních efektů.

Imunoterapie má v léčbě metastazujícího kolorektálního karcinomu své pevné místo u pacientů s mikrosatelitovou instabilitou/ deficiencí v mismatch repair genech tvořících zhruba 5 % všech metastatických kolorektálních karcinomů. Data z menších studií také silně svědčí pro obdobně dobrou účinnost také u tumorů s mutací POLE1/POLD1. Probíhá intenzivní výzkum snažící se prolomit rezistenci k imunoterapii pozorovanou u mikrosatelitně stabilních nádorů kolorekta. Některé menší nerandomizované studie naznačují možný benefit kombinace imunoterapie s multikinázovými inhibitory nebo chemoterapií a cílenou léčbou v populaci mikrosatelitně stabilních tumorů, avšak negativní výsledky několika nedávno publikovaných studií ukazují nutnost dalšího výzkumu před uvedením do praxe. Slibné se jeví testování nové generace imunoterapie.

Chronická lymfocytární leukemie (CLL) je nejčastější lymfoidní malignitou dospělých v euroamerické populaci a postihuje převážně starší osoby: medián věku v době diagnózy se pohybuje mezi 65 a 72 lety. V současnosti je naprostá většina nemocných diagnostikována v časném asymptomatickém stadiu nevyžadující léčbu. Mimořádným rysem CLL je různorodost prognózy: ani při dlouhodobém sledování zhruba 50 % nemocných neprogreduje a nikdy nedospějí k léčbě, která je zahajována pouze při známkách klinické aktivity. Prognostické faktory, zejména mutace a/nebo delece genu TP53, cytogenetické abnormality a mutační stav variabilní oblasti těžkého řetězce imunoglobulinu (IGHV), jsou velmi užitečné pro upřesnění prognózy jednotlivých pacientů. Tyto ukazatele mohou rovněž pomoci při volbě léčebného přístupu, stávají se tedy prediktivními faktory. Léčebný přístup k CLL za posledních 20 let prodělal vpravdě revoluční změny: od chemoterapie přes chemoimunoterapii přidáním anti-CD20 monoklonálních protilátek rituximabu či obinutuzumabu, které vedlo poprvé v historii léčby CLL k prodloužení celkového přežití až k novým, perorálním cíleným preparátům, zejména režimům založených na inhibitoru BCL-2 venetoklaxu s anti-CD20 protilátkou a inhibitorům Brutonovy tyrozinkinázy ibrutinibu a akalabrutinibu. Tyto cílené inhibitory jsou dnes považovány za standardní volbu u relabované/refrakterní CLL a u velké části nemocných vytlačily chemoimunoterapii též z léčby první linie. Chemoimunoterapii (zejména kombinaci fludarabin - cyklofosfamid - rituximab [FCR] u mladších zdatných nemocných bez komorbidit) lze stále zvážit jako léčebou alternativu u selektované skupiny dosud neléčených nemocných s biologicky velmi příznivou prognózou (mutovaný stav IGHV a příznivá cytogenetika, např. delece 13q).

Na problematiku karcinomu prsu (BC) a těhotenství lze nahlížet z několika pohledů (viz body níže). Současné znalosti a doporučení svou komplexností zahrnují všechny a lze je shrnout následovně: 1. Plánování těhotenství u žen po léčbě pro BC: „„o bezpečnosti těhotenství u žen po léčbě BC není pochyb, „„optimální odstup těhotenství od léčby BC je předmětem studií a t.č. není znám. 2. Zachování fertility u pacientek s BC: „„optimální prevencí zachování fertility pacientek s BC zahrnuje zamražení ovarií/embryí v období před započetím chemoterapie a aplikaci LHRH analog v jejím průběhu. 3. Management léčby BC v těhotenství: „„terapie BC v těhotenství má co nejvíce napodobovat léčbu u netěhotných žen, „„podání chemoterapie je možné v 2. a 3. trimestru, operace prsu a značení sentinelové uzliny je obecně možné kdykoliv v průběhu těhotenství, podání hormonální terapie a cílené anti-HER2 léčby je nutné odložit na období po porodu, „„indukce potratu nemá vliv na prognózu matky.

Waldenströmova makroglobulinemie (WM) je lymfoplazmocytární lymfom s tvorbou monoklonálního imunoglobulinu typu IgM (M-IgM). Klinické projevy zahrnují anémii, trombocytopenii, hepatosplenomegalii, lymfadenopatii a v pokročilých případech hyperviskozitu, někdy kryoglobulinemii a B-symptomy. Výjimečně může nemoc infiltrovat CNS (Bing-Neel syndrom) či plíce. Diagnóza nemoci je postavena na průkazu infiltrace kostní dřeně lymfoplazmocytárním lymfomem a na průkazu M-IgM. Mutace L265P MYD88 je prokazatelná u 90 % nemocných s MW a také u většiny pacientů s MGUS typu IgM.  Ne všechny osoby splňující kritéria WM vyžadují léčbu. Při absenci jakýchkoliv symptomů se doporučuje jen sledování a léčba se zahajuje, až se objeví symptomy způsobené MW. Standardní terapií je antiCD20 protilátka v kombinaci s bendamustinem nebo cyklofosfamidem a dexametazonem, nebo antiCD20 protilátka s inhibitorem proteazomu. U pacientů s časným relapsem po této léčbě je vhodné začít léčbu ibrutinibem.  Purinová analoga jsou sice účinná, ale od jejich použití se ustoupilo ve prospěch méně toxické léčby. V roce 2022 preferujeme indukční léčbu rituximabem, bendamustinem a dexametazonem. V případně netolerance rituximabu používáme obinutuzumab v případech, když tento lék schválí plátce zdravotní péče. Waldenströmova makroglobulinemie má zvláště u mladších osob indolentní průběh, a proto je nutné volit léčbu s co nejmenší toxicitou.

Mnohočetný myelom (MM) je hematologická maligní choroba, která se manifestuje poškozením funkce ledvin, vznikem osteolytických kostních ložisek, anémií a případně hyperkalcemií. K původním cytostatikům přibylo hodně nových léků, jako jsou imunomodulační léky (IMiDs), proteazomové inhibitory (PI), ale přesto nemoc recidivuje, a to i po dosažení kompletní remise. Proto byla po mnoho let hledána účinná monoklonální protilátka, která by významně zlepšila výsledky léčby. Touto dlouho očekávanou protilátkou je daratumumab. V tomto článku přinášíme přehled výsledků aplikace daratumumabu jak v monoterapii, tak v dalších testovaných kombinacích nejen pacientů s mnohočetným myelomem, ale také v dalších indikacích. Text přináší přehled výsledků léčby daratumumabem v kombinaci s dalšími léky u testovaných případů monoklonální gamapatie klinického významu, z nichž nejvíce zkušeností je u AL-amyloidózy. Četní autoři testovali daratumumab u autoimunitních chorob s pozitivními výsledky. Cílem této publikace je podat přehled o všech indikacích, v nichž může daratumumab přinést pacientům prospěch. Závěrem informuje o vlastních výsledcích léčby daratumumabem, lenalidomidem, dexametazonem v souboru 74 pacientů léčených v letech 2018-2021.

Východiska: Sdělování závažných zpráv představuje častou situaci v péči o onkologicky nemocné a klade velké nároky na pacienta, ošetřujícího lékaře a další zúčastněné osoby. I přes jedinečnost každého pacienta a vzniklých situací existuje řada obecně platných komunikačních postupů, jež mají charakter dovednosti a jimž je možné se učit.

Změna ve složení lidské společnosti a životních podmínek, ve kterých lidé žijí, vyvolává i změnu v sociálním významu nemoci. V určitém období se dostávají do popředí konkrétní vážné zdravotní problémy, na které se musí zdravotnictví intenzivněji soustředit, aby je dostalo pod kontrolu a aby je postupně odstranilo, na jejich místo však přijdou jiné nemoci, které opět vyvolají pozornost veřejných orgánů, jež se musí soustředit na zvládnutí další vážné výzvy v péči o zdraví populace. První Československá republika poskytla příležitost pro všeobecnou politicko-společenskou a socioekonomickou modernizaci společnosti, jež se projevila i na poli zdravotnictví. Po výstavbě nového zdravotního systému a jeho stabilizaci došlo v polovině dvacátých let ke kvalitativní změně v oblasti zdravotnictví, jež zdravotní péči posunula směrem k jejímu modernímu pojetí založeném na zdravotní péči o celkové zdraví populace. Hlavní zájem československého zdravotnictví v rámci jeho preventivně zdravotní činnosti se tak mohl soustředit i na závažná chronická onemocnění, včetně nádorových onemocnění.

Za poslední dekádu se imunoterapie etablovala do léčebného algoritmu napříč mnohých solidních tumorů. A i přes to, že etablování checkpoint inhibitorů vůči PD-1 a CTLA-4 receptorům a PD-1 ligandu přináší léčebný benefit, existuje stále velká skupina pacientů, u kterých tato terapie není účinná. V současné době probíhá další výzkum, který se snaží najít další možné způsoby, jak dosáhnout dalšího zlepšení. V následujícím článku jsou prezentovány méně známé checkpoint inhibitory, které mají v blízké budoucnosti terapeutický potenciál.

Diagnostika kožních lymfomů patří v rámci hematopatologie k jedné z nejobtížnějších, především z důvodu velmi široké diferenciální diagnostiky oproti kožním zánětlivým onemocněním benigního reaktivního charakteru. Kromě morfologie se opírá také o použití imunohistologie, in situ hybridizace včetně fluorescenční a molekulárních metod, především k vyloučení nebo ověření klonální přestavby genů pro B -buněčný anebo T -buněčný receptor metodou polymerázové řetězové reakce (PCR). Navzdory pokrokům v diagnostických metodách je v některých případech, z důvodu překryvných nebo podobných nález, diagnostika stále obtížná. Kromě využití mnoha pomocných metod je v diagnostice kožních lymfomů velice důležitá i klinická korelace a co nejpodrobnější údaje o pacientovi dodané k rukám patologa. Přehledový článek poskytuje souhrn současných možností diagnostiky kožních lymfomů včetně recentní klasifikace kožních lymfomů s upozorněním na možná úskalí a problémy v rámci odlišení nejčastějších lymfomů od jiných nenádorových lézí.

Muži s nemetastatickým kastračně rezistentním karcinomem prostaty s krátkým doubling time PSA jsou ohroženi časnou progresí onemocnění. Výsledky nových klinických studií s antiandrogeny II. generace, jako apalutamid, enzalutamid, darolutamid, prokazují u těchto pacientů oddálení vzniku metastatického onemocnění a i prodloužení přežití.