Kožní T-buněčné lymfomy tvoří vzácnou skupinu nehodgkinských lymfomů. Mycosis fungoides a Sézaryho syndrom představují nejčastější podtypy kožních T-buněčných lymfomů. Primární kožní T-buněčné lymfomy jsou obecně nevyléčitelná onemocnění. Pokročilá stadia onemocnění jsou zatížena významnou morbiditou a mortalitou a omezenými terapeutickými možnostmi. Mogamulizumab představuje novou léčebnou možnost pro pacienty s pokročilým stadiem mycosis fungoides a Sézaryho syndromem. Přehledový článek si klade za cíl seznámit čtenáře s problematikou kožních T lymfomů a s novými léčebnými možnostmi.

Nádory slinných žláz patří mezi vzácné, ale agresivní malignity, s narůstající incidencí. Uvádíme literární přehled nových poznatků o možnostech užití prediktivních a prognostických markerů k přesnějšímu zacílení systémové léčby metastatického onemocnění, pokud není možná resekce metastáz. Doporučeným vyšetřením před zahájením systémové léčby metastatického karcinomu slinné žlázy je HER2/neu, androgenní receptor a NTRK fuzní geny. U pacientů bez průkazu prediktoru lze zvážit chemoterapii, nejlepší data jsou v poslední době s monoterapií eribulinem. Další možností jsou inhibitory tyrosinkináz, jako jsou lenvatinib a axitinib. Nádory slinných žláz jsou vhodnou skupinou pro genomické sekvenování a užití metod precizní medicíny.

Nejčastějšími mozkovými primárními intraaxiálními nádory jsou gliomy (40-50 % všech nádorů CNS). I když je převážně invazivní a infiltrativní charakter gliomů zodpovědný za nemožnost kurativní resekce, je základním cílem chirurgických postupů maximálně možná resekce těchto nádorů. Dnes je všeobecně přijímán fakt, že radikální chirurgická resekce gliomů je signifikantně efektivnější než méně radikální resekce nebo biopsie a má pozitivní vliv na OS a PFS. Cílem tohoto přehledového článku je poskytnout základní a zároveň aktuální informace o současných, tzv. multimodálních možnostech, radikální chirurgické resekce gliomů mozku.

Pacienti s operabilním karcinomem hrtanu mohou být léčeni larynx-záchovnými postupy nebo totální laryngektomií. Larynx záchovné postupy jsou standardem v časných stadiích a zahrnují larynx-šetřící chirurgický výkon (endoskopický výkon nebo zevní parciální laryngektomii), který je preferován, nebo radioterapii. U lokoregionálně pokročilých stadií je obvykle zvažován nechirurgický postup, založený na kombinaci radioterapie a chemoterapie, nebo totální laryngektomie s pooperační radioterapií nebo radiochemoterapií. Dříve běžná léčebná strategie, indikace konkomitatní radiochemoterapie u všech lokoregionálně pokročilých stadií, se opouští a léčebné možnosti jsou v rámci multidisciplinárního týmu zvažovány individuálně na základě parametrů onemocnění, předléčebné funkce hrtanu, faktorů na straně pacienta (výkonnostní stav, věk, vedlejší onemocnění atd.) a jeho preferencí.

Nemalobuněčný karcinom plic (NSCLC) je nejčastěji diagnostikován v pokročilém stadiu onemocnění. Imunoterapie anti‑PD-1 a PD‑L1 check‑point inhibitory je v současné době standardní součástí léčebného algoritmu. Durvalumab je plně humanizovaná IgGκ anti‑PD‑L1 monoklonální protilátka. Tento článek si klade za cíl shrnout dosavadní léčebné výsledky durvalumabu v léčbě NSCLC.

Úbytek svalové hmoty je jev, se kterým se setkáváme v onkologii relativně často. Nejen celková hmotnost, ale rovněž složení tělesné hmoty (zastoupení svalové a tukové tkáně) má zásadní vliv na efektivitu protinádorové léčby, případně její toxicitu. Na svalový metabolismus působí různá protinádorová léčiva odlišně. Shrnujeme nejen působení cytostatik a cílené terapie, ale zabýváme se rovněž moderní imunoonkologickou léčbou. Především pak souvislostí mezi tělesným složením organismu a protinádorovou účinností. Jsou shrnuta základní doporučení pro nutriční postupy u pacientů s nízkou svalovou hmotou.

Karcinom děložního hrdla je v České republice desátým a celosvětově čtvrtým nejčastějším nádorovým onemocněním u žen. Standardním léčebným přístupem u lokálně pokročilých karcinomů děložního hrdla je radikální radioterapie (RT), optimálně potencovaná konkomitantní chemoterapií. Tento přístup vede, při použití moderních radioterapeutických postupů a při správné indikaci, k velké pravděpodobnosti dosažení kompletní remise a nízké pravděpodobnosti vzniku těžké pozdní postradiační morbidity. V prezentované kazuistice se věnujeme případu pacientky s lokálně pokročilým karcinomem děložního hrdla, která nejprve odmítla podstoupit standardní léčbu, ale po eskalaci krvácivých projevů souhlasila s indikací paliativní RT, která však byla na poslední chvíli prozíravě změněna na radikální RT, kombinující zevní RT a na MR založenou 3D uterovaginální brachyterapii, čímž bylo umožněno dosažení kompletní remise onemocnění.

Kolorektálny karcinóm predstavuje jedno z najčastejšie diagnostikovaných onkologických ochorení a úmrtí na rakovinu na celom svete. Na vývoj kolorektálneho karcinómu majú okrem genetických faktorov podstatný vplyv aj faktory životného štýlu a environmentálne rizikové faktory. Dôležitú úlohu v prevencii zohráva fyzická aktivita a cvičenie. Spojenie medzi protektívnym a terapeutickým benefitom cvičenia a rakovinou je možné vysvetliť pomocou niekoľkých mechanizmov, zahŕňajúc zápal, metabolickú dysreguláciu, ovplyvnenie myokínov a proteínu SPARC. Pri liečbe kolorektálneho karcinómu vzhľadom na zlepšenie funkcie a sprievodných symptómov je možne využiť viacero druhov cvičenia, ako napríklad aeróbne cvičenie, silové cvičenie a ďalšie rehabilitačné metódy. Kolorektálny karcinóm a jeho liečba so sebou prinášajú zmeny fyzickej funkcie pacientov. Dôležitú možnosť liečby u pacientov predstavujú rehabilitačné terapie, ktoré vedú k zlepšeniu fyzickej funkcie pacientov, zníženej prevalencii únavy a k zlepšeniu kvality života.

Karcinom colon a rekta obsazuje přední příčky výskytu nádorů v dospělém věku. 60 % nádorů rekta se nachází v klinickém stadiu 1, 2 nebo 3. Bohužel 40 % tumorů je diagnostikováno v klinickém stadiu IV. Přístup k léčbě karcinomů rekta je multimodální. Podílí se na ní chirurg, endoskopista, radiační a klinický onkolog a radiolog. Zahrnuje jak léčbu systémovou, tak lokální, vč. radioterapie. Při onemocnění ve stadiu T3, zejména v přítomnosti uzlinového postižení, se s úspěchem využívá neoadjuvantního přístupu (1). Cíle neoadjuvantní léčby jsou dva: downstaging a downsizing a snížení rizika recidivy.

Nenádorová radioterapie se používá nejčastěji k léčbě zánětlivých i degenerativních nemocí pohybového ústrojí. Stereotaktické techniky se nejčastěji používají pro léčbu neuralgie trigeminu a perspektivně se jeví i její využití při terapii funkčních onemocnění. Kromě České republiky je nenádorová radioterapie velmi využívána i v Německu, kdy počty pacientů s nenádorovou radioterapií převyšují počty onkologických pacientů. Při uvážlivé indikaci se jedná o vysoce efektivní a bezpečnou metodu, která zjevně splňuje požadavky na radiační ochranu.

Karcinom prsu zaujímá první místo v žebříčku incidence úmrtí u žen ve věkové kategorii 20-54 let. Operace karcinomu prsu významně ovlivňuje pohybový systém. Změny pohybového systému se objevují v oblasti pletence horní končetiny, krční i hrudní páteře, žeber. Fyzioterapie nabízí pestrý výběr fyzioterapeutických metod a konceptů, které lze úspěšně využít u žen po operaci prsu a to v období před operačním zákrokem, po operaci i v období rekonvalescence.

V závislosti na stadiu onemocnění, stáří těhotenství a přání pacientky ohledně zachování těhotenství je při diagnóze zhoubného onemocnění nutné navrhnout onkologickou terapii. Není cílem ukončit ihned těhotenství, ale naopak provést adekvátní stagingová vyšetření a teprve poté v rámci multidisciplinárního týmu navrhnout možnou strategii, kdy je snaha se vždy co nejvíce řídit standardními postupy. Předoperační vyšetření spolu se specifiky v těhotenství podrobně popisuje předchozí kapitola Diagnostika a staging nádorových onemocnění v těhotenství. Snahou je informovat pacientku vždy spolu s partnerem, protože sociální zázemí hraje často důležitou roli při rozhodování o zachování nebo ukončení těhotenství. V mnoha případech je možné zahájit léčbu i v průběhu těhotenství se zachováním těhotenství. V takovém případě máme k dispozici několik modalit. Nejzajímavější, z hlediska terapeutických možností, je pak II. trimestr, kdy můžeme kombinovat operační léčbu, chemoterapii a v některých případech radioterapii. Vždy se pak snažíme dovést těhotenství co nejblíže k přirozenému termínu porodu, abychom se vyvarovali iatrogenní prematurity.

Primární mediastinální velkobuněčný B-lymfom je samostatnou klinicky, histopatologicky a molekulárně geneticky definovanou podskupinou difuzního velkobuněčného B-lymfomu, která vyžaduje specifický léčebný přístup. Jsou popsány rekurentní genetické změny, které jsou pro toto onemocnění charakteristické. Mezi nejčastější získané aberace patří bodové mutace, strukturální přestavby a početní změny genů PDL1, PDL2, CIITA, JAK2, REL. Dochází tak k deregulaci NF-κB a JAK/STAT signálních drah, které hrají roli v regulaci genové exprese, buněčného cyklu a apoptózy a ke změnám povrchových antigenů, které mají dopad na komunikaci mezi buňkami imunitního systému. Potřeba diagnostických technik použitelných v rutinních laboratořích k odlišení tohoto onemocnění od ostatních velkobuněčných B-lymfomů je zřejmá. Genetické aberace mohou mít kromě prognostického významu i význam prediktivní u nově diagnostikovaného lymfomu tohoto typu, ale i v relapsu/progresi onemocnění, a do budoucna by se mohly stát novými terapeutickými cíli.

Imunoterapie je již několik let plně etablovanou systémovou léčebnou modalitou metastatických nebo lokálně pokročilých stadií nemalobuněčného karcinomu plic. Spolu s benefity léčby přináší ale i zvýšené riziko výskytu nežádoucích účinků (AE - adverse events), a to specificky souvisejících se zásahem do imunitního prostředí jedince - imunitně podmíněné vedlejší účinky (irAE - immune related adverse events), tak i výskytu nežádoucích účinků bez přímého autoimunitního podkladu které vyplývají z celkového stavu pacienta, resp. jeho rizikových faktorů, jakými jsou věk, komorbidity, komedikace, nutriční, epidemiologická a hygienická situace či compliance pacienta. V poslední době je u výskytu imunitně podmíněných i nepodmíněných AE diskutována i úloha mikrobiomu a individuálních genetických predispozicí. Naše kazuistika popisuje případ pacienta efektivně léčeného pembrolizumabem, u kterého došlo k výskytu obou typů nežádoucích účinků. Po jejich zvládnutí bylo možné pokračovat v léčbě, která trvá i v současnosti.

Obtížný návrat onkologicky nemocných do zaměstnání je celospolečenským problémem. Invalidizace postihuje téměř polovinu nemocných. Příčinou se ukazuje být nikoliv pouze onkologická nemoc (vedlejší účinky léčby a funkční handicapy), ale převážně přidružené psychické poruchy z okruhu úzkostí a depresí. Za řešení považujeme monitorovat a vytipovat rizikové pacienty, doporučovat je do psychoterapeutické péče v průběhu celé léčby, nikoliv až v době žádostí o pracovní neschopnost.

Metastatický kastračně rezistentní karcinom prostaty představuje závažné onemocnění, u kterého ale došlo v posledních letech k významnému rozšíření léčebných možností a hlavně k významnému prodloužení celkového přežití pacientů. Enzalutamid patří k terapii, která je primárně zaměřená na blokádu androgenního receptoru. Na podkladě významných klinických studii 3. fáze AFFIRM a PREVAIL se enzalutamid stal pevným pilířem u pacientů s metastatickým kastračně rezistentním karcinomem prostaty, jednak před chemoterapií, jednak po předchozí cytotoxické léčbě. Přehledový článek popisuje aktuální postavení enzalutamidu u tohoto onkologického onemocnění.

Biologická léčiva jsou ze své povahy komplexnější než léčiva chemická. Na jejich kvalitě a bezpečnosti se kromě primární struktury podílí i struktura sekundární a terciární, posttranslační změny, biologické, imunochemické a fyzikálně‑chemické vlastnosti. Vzhledem k této komplexnosti je v podstatě vyloučeno, aby „kopie“ originálních léčiv po vypršení jejich patentové ochrany byly strukturálně totožné s originálem. Proto byl vypracován princip biosimilarity, a to na základě komparability a extrapolace indikací. Ty vychází z již dříve používaných postupů, které se aplikovaly např. při změně výroby přípravku. V rámci EU je regulace schvalování a používání biosimilars dvoustupňová – registrace je v rukou Evropské lékové agentury, na úrovni národní potom otázka cen a úhrad a jejich zaměnitelnosti. V rámci regulace registrace jednotlivých přípravků jsou důležitou součástí předpisy upravující možnosti extrapolace dat mezi jednotlivými indikacemi, stanovení kritických kvalitativních parametrů pro posouzení komparability atd. Oproti původní rezervovanosti odborné komunity vůči extrapolaci je na základě nových dat o bezpečnosti nyní princip extrapolace šířeji akceptován. Klíčovou rolí farmaceuta je v každém případě fungovat jako klíčový odborník v edukaci a konzultační činnosti i při optimalizaci lékové politiky.

Standardní léčebnou modalitou pro premenopauzální pacientky s nádorem SR+ a HER2- je hormonoterapie. I nadále zůstává součástí adjuvantní HT tamoxifen. Byl potvrzen přínos ovariální ablace, nejenom v kombinaci s tamoxifenem, ale nově je u premenopauzálních pacientek středního a vysokého rizika možno podat i exemestan spolu s ovariální ablací. Délka adjuvantní HT se prodlužuje, u drobných nádorů je možno podávat HT pouze 5 let, u ostatních by měla být délka adjuvantní HT minimálně 5 let, u nádorů s pozitivitou axilárních uzlin byl prokázán benefit 10letého užívání. Nově se staly standardní součástí dělení na jednotlivé prognostické skupiny i multigenové testy. U metastatického onemocnění je na prvním místě zajištění menopauzy a následně se terapie neliší od léčby postmenopauzálních pacientek. K dispozici jsou antiestrogeny – tamoxifen a fulvestrant, inhibitory aromatáz v kombinaci s inhibitory cyklin-dependentních kináz, popř. s everolimem. Využívány jsou preparáty, u kterých nedošlo k progresi v adjuvantním podání.

Adjuvantní chemoterapie je standardní metodou nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) u stadií IB (u nádorů od 4 cm v průměru), II a IIIA. Doporučení se opírá o výsledky řady studií fáze 3 a rozsáhlých metaanalýz, které potvrdily vliv adjuvantní chemoterapie na snížení relativního rizika úmrtí i absolutní zlepšení pětiletého přežití. Existuje několik populačních i regionálních studií, které hodnotí výsledky podávání adjuvantní chemoterapie mimo klinické studie. Liší se především zastoupením pacientů, jejichž výběr není ovlivněn exkluzivními kritérii randomizovaných studií a jejich zdravotní stav odpovídá běžné populaci. V klinické praxi je možno diskutovat o přínosu adjuvantní chemoterapie na jedné straně a vedlejších účincích na straně druhé. Současné snahy směřují ke zlepšení účinnosti a ke zpřesnění výběru nemocných. Jsou hledány prognostické a prediktivní biomarkery, které by umožnily personalizaci adjuvantní chemoterapie. Objevily se první práce ukazující možnosti podávání biologicky cílené léčby nebo imunoterapie u nemocných s NSCLC po radikálním chirurgickém výkonu.

Jednou z možností protinádorové léčby je ovlivnění nádorové angiogeneze, na jejímž počátku stojí aktivace receptoru pro vaskulární endoteliální růstový faktor (VEGFR), destičkový růstový faktor (PDGFR) a fibroblastový růstový faktor (FGFR). Tato léčebná modalita si našla své místo i v léčbě pokročilého nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC), který patří mezi nádorová onemocnění s velmi nepříznivou prognózou. Jako první byl pro léčbu NSCLC schválen bevacizumab v 1. linii léčby v kombinaci s chemoterapií, později ve 2. linii léčby nintedanib a ramucirumab rovněž v kombinaci s chemoterapií. V poslední době se také jako účinná ukazuje tato léčba v kombinaci s inhibitory tyrozinkinázy receptoru epidermálního růstového faktoru (EGFR TKI) či s imunoterapií.

Přirozený průběh a zejména pak prognóza pacientů s chronickou myeloidní leukemií (CML) doznaly za posledních čtrnáct let zcela zásadní změny k lepšímu díky zavedení cílené léčby tyrozinkinázovými inhibitory (TKI). V současné době jsou k dispozici tři přípravky do první linie (imatinib, nilotinib a dasatinib) a pro případ selhání či intolerance v úvodu zvolených léků je nabídka obohacena o další dva účinné preparáty, bosutinib a ponatinib. Velký důraz je kladen na pravidelné a standardizované monitorování léčebného efektu, kdy je v případě nedosažení kýžené léčebné odpovědi v daném časovém horizontu indikována změna za účinnější přípravek. Význam časné změny terapie při nedosažení tzv. časné molekulární odpovědi je diskutován a dosud nepotvrzen. Rovněž možnost a proveditelnost úplného vysazení TKI u pacientů s trvající hlubokou molekulární odpovědí je sice příslibem potenciálního vyléčení z CML, nicméně zatím zůstává aktem přísně kontrolovaným v rámci klinických studií, který ještě nelze spolehlivě přenést do klinické praxe. V situacích, kdy selžou dva a více TKI, či je přítomna mutace T315I, anebo jsme svědky progrese do pokročilých stadií CML, nelze opomenout variantu alogenní transplantace krvetvorných buněk, která je i v éře TKI jedinou léčebnou metodou s prokázaným kurativním potenciálem.

Článek představuje pohled Romů na nemoc, umírání a smrt z perspektivy sociální antropologie. Sociální věda definuje nemoc v prvé řadě jako stav protikladný zdraví. Jako taková je do značné míry subjektivní a relativní, ovlivněná rodnou (nativní) kulturou. Etnomedicína, podobor sociální antropologie nabízí pro snadnější pochopení odlišné ontologické vize Model vysvětlení Artura Kleinmana (1980), který je v textu využíván. Článek nenabízí praktická řešení a návody pro každodenní jednání s pacienty. Poukazuje spíše na odlišnosti a podobnosti v chování a v promýšlení nemoci a smrti dvěma vedle sebe žijícími kulturami. Ve své celistvosti představuje text výzvu promýšlení takových kategorií, jakými jsou kvalita života či dobrá smrt.

Chirurgické řešení je metodou volby pro léčbu lokalizovaných i lokálně pokročilých nádorů ledviny. U nádorů kategorie T1a (do 4 cm) je v současné době standardem pokus o záchovný výkon (= resekci ledviny), je-li technicky možný a nejsou jiné kontraindikace. V čase množství záchovných výkonů narůstá i díky novým technologiím např. 3D zobrazení při výkonu, roboticky- asistované operativě, lepším hemostatickým nástrojům a zkušenostem, které vedou ke zkrácení nebo eliminaci doby teplé ischemie při záchovném výkonu. Nicméně u pacientů nad 75 let věku není patrný dlouhodobý funkční přínos, ale při potřebě o zachování objemu nefronů lze použít tepelně ablační metody (radiofrekvenční ablace nebo kryoablace) či aktivní sledování. Při lokálně pokročilém tumoru ledviny je cílem operace dosáhnout R0 resekce, protože adjuvantní systémová terapie není dosud standardem. U vybraných pacientů se vzdálenými metastázami je také chirurgické řešení ve formě metastazektomie možné, ale jen kompletní resekce všech ložisek poskytuje lepší celkové přežití.

Incidence nádorových onemocnění v těhotenství stoupá vzhledem ke stárnoucí populaci rodiček. Onkologická prognóza těchto pacientek se neliší oproti netěhotným. Díky aktuálním poznatkům je ve velkém procentu případů možné pokračovat v graviditě a současně zahájit protinádorovou léčbu. Tato práce shrnuje základní fakta týkající se diagnostiky a léčby nádorových onemocnění v těhotenství včetně podávání chemoterapie v graviditě.

Metastatický kolorektální karcinom patří mezi nejčastější nádorová onemocnění a významně se podílí na celkových počtech úmrtí na nádorová onemocnění. Vstup monoklonálních protilátek proti VEGF a EGFR v roce 2004 byl milníkem v léčbě metastatického kolorektálního karcinomu, který vedl k významnému zlepšení prognózy metastatického onemocnění. S objevem nových prediktivních markerů došlo k lepší selekci pacientů, kteří z této léčby mohou profitovat a tudíž širšímu naplnění smyslu cílené, na míru šité léčby. Tento článek se zabývá stručnou historií vývoje anti-EGFR terapie u kolorektálního karcinomu.

Thymomy a karcinomy thymu jsou relativně vzácné nádory, s nimiž se onkolog běžně nesetkává. V článku je shrnuta epidemiologie, diagnostika, klasifikace, terapie a dispenzarizace epiteliálních nádorů thymu na podkladě současných ESMO doporučení (1) a vlastních 37letých zkušeností.

Východiska: Karcinom prsu u žen představuje po nemelanomových kožních zhoubných novotvarech nejčastější zhoubný nádor u ženské populace. Operace prsu pro karcinom představuje zásah do pohybového systému operovaných žen. Nejvýrazněji se změny pohybového systému projevují v podobě omezeného rozsahu pohybu a poruchy pohybového stereotypu v oblasti pletence horní končetiny. Cíl: Cílem sdělení je poukázat na možnosti využití fyzioterapeutických postupů, metod a konceptů u ženy po ablaci prsu. Závěr: Komplexní fyzioterapie nabízí množství prostředků, jež mohou přispět ke zvýšení kvality života operovaných žen.

Léčba pokročilého a metastatického melanomu dosáhla v posledních pěti letech revolučních změn. Po desetiletích stagnace a hledání nových možností cílená biologická léčba a moderní imunoterapie nabízí šanci dlouhodobého přežívání téměř 30 % pacientům. Perspektivou do budoucna zůstává hledání prediktivních biomarkerů, délka efektivní léčby, optimální strategie pro wild type melanomy. Hledání různých variant kombinované léčby je předmětem klinických studií.

Histiocytózy z Langerhansových buněk a histiocytózy z jiných něž Langerhansových buněk (LCH a non-LCH) jsou vzácná onemocnění, způsobená proliferací histiocytů, která mohou infiltrovat kůži, kosti, plíce, játra, slezinu a centrální nervový systém. Histiocytózy jsou velmi heterogenní onemocnění, klinické spektrum zahrnuje případy izolovaných lézí, které se zhojí bez léčby, až po případy rychle progredující, vedoucí k závažným následkům a které jsou někdy až život ohrožující. Histiocytózy rozdělujeme na LCH a non-LCH. LCH podle rozsahu onemocnění dělíme na monosystémovou formu (single system, SS-LCH, postižení jednoho orgánu či jednoho systému) a multisystémovou (multiple systém, MS-LCH, postižení dvou a více orgánů či systémů). Pacienti s izolovaným postižením kosti, kůže nebo lymfatických uzlin mají výbornou prognózu a léčba spočívá v lokální terapii nebo nepotřebují léčbu vůbec. Výsledky nejnovějších velkých studií ukázaly, že časná odpověd na léčbu je důležitým prognostickým faktorem. Pacienti s MS-LCH bez postižení „rizikových orgánů“ mají velmi vysokou (více než 95%) šanci na přežití po léčbě standardní chemoterapií sestávající z podání vinblastinu a steroidů. Naopak postižení „rizikových orgánů“ výrazně zhoršuje prognózu. Pacienti s reaktivacemi nebo chronickou nemocí jsou ohroženi dlouhodobými následky, které snižují kvalitu jejich života, zejména pokud se jedná o postižení CNS či plic. Non-Langerhansovy histiocytózy jsou velmi vzácná histiocytární onemocnění. Histologicky jsou definována jako ty histiocytózy, které nesplňují diagnostická kritéria LCH či hemofagocytární lymfohistiocytózy (HLH). V této skupině jsou nejčastějšími diagnózami juvenilní xantogranulom a Erdheim-Chesterova choroba, multifokální retikulohistiocytóza, Rosai-Dorfmanova nemoc a maligní histiocytózy.